Právo na informace garantované čl. 17 Listiny základních práv a svobod představuje důležitou záruku zákonnosti ve veřejné správě. Právo na informace je zaručeno každému a lze jej omezit pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Zákonem, který upravuje právo na informace a podmínky jeho omezení je zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“). Ust. § 11 informačního zákona obsahuje výčet dalších omezení práva na informace. Ambicí tohoto článku není pojednat o všech možnostech omezení, ale zabývat se pouze omezením zakotveným v ust. § 11 odst. 4 písm. e), podle něhož povinné subjekty neposkytnou informace o činnosti Ministerstva financí podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „ZAML“) nebo podle zákona o provádění mezinárodních sankcí. Orgánem, do jehož kompetence spadá šetření podezřelých obchodů hlášených povinnými osobami, kontrolní činnost a vedení řízení o přestupcích a správních deliktech v oblasti AML je Finanční a analytický útvar Ministerstva financí ČR (dále jen „MF FAU“).
Samotná formulace ust. § 11 odst. 4 písm. e) informačního zákona zanechává jednu podstatnou otázku, a sice, na které konkrétní činnosti MF FAU se formální podmínka pro omezení práva na informace vztahuje. V komentáři k citovanému ustanovení je uvedeno, že činností MF FAU je myšlena zejména činnost dle části třetí ZAML, kam je zahrnuto např. oprávnění MF vyžadovat informace nezbytné pro plnění povinností podle ZAML od Policie ČR, zpravodajských služeb apod. nebo vedení údajů získaných při plnění svěřených úkolů v informačním systému atd. Všechny tyto údaje není ministerstvo oprávněno dle informačního zákona poskytnout. Nicméně, činnost ministerstva spočívá i v projednávání správních deliktů podle ZAML, přičemž tato oblast není obsažena v části třetí ZAML, ale v ust. § 52 odst. 5 (část šestá), tudíž dle našeho názoru nespadá pod formální podmínku pro omezení práva na informace.
Rovněž je na místě poukázat, že zákonodárce ukládá subjektům podnikajícím na finančním trhu a některým dalším celou řadu povinností na poli AML, ať už se jedná o povinnost uskutečňovat identifikaci klienta, zjišťovat původ majetku klienta a účel transakce, skutečného majitele právnické osoby, neustále vyhodnocovat, zda obchod nevykazuje znaky podezřelého obchodu, podávat oznámení o podezřelých obchodech, uplatňovat vyhovující systém vnitřních zásad, postupů a kontrolních opatření atd. Realitou je, že v praxi je někdy značně obtížné nastavit postupy a opatření tak, aby zcela beze zbytku pokryly všechny AML povinnosti k obrazu MF FAU jakožto orgánu správního dozoru nad plněním AML povinností.
Nemožnost subjektů podnikajících na kapitálovém trhu seznámit se, byť pouze s anonymizovanou verzí správních rozhodnutí MF FAU na poli AML, v nichž bylo shledáno pochybení subjektů podnikajících na kapitálovém trhu v nastavení postupů a jejich dodržování, značně ztěžuje možnost těchto subjektů vyvarovat se obdobných pochybení a předejít tak udělení sankce ze strany MF FAU. Odepření možnosti seznámit se s rozhodovací praxí správního orgánu tak ve svému důsledku vede ke značnému zásahu do právní jistoty povinných subjektů ve vztahu k ZAML.
Je realitou, že obecné informace zveřejňované MF FAU neposkytují jednoznačné vodítko k řešení situací, které musí subjekty podnikající na kapitálovém trhu každodenně řešit. Regulované subjekty tedy nemají dostatečnou preventivní možnost se případných nedostatků ve vlastních postupech vyvarovat.
Dle našeho právního názoru není smyslem ani účelem ust. § 11 odst. 4 písm. e) zabránit veřejnosti v přístupu k veškerým informacím o činnosti MF FAU na poli AML, ale pouze omezit možnost seznámit se s informacemi, jejichž zveřejnění by bylo v rozporu s povahou jeho činnosti ve vztahu k potírání legalizace z výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Účelem zcela jistě není zbavit povinné subjekty možnosti seznámit se s rozhodovací praxí správního orgánu a vyloučit tak možnost nastavit tak na základě těchto informací řádně vlastní vnitřní AML systémy, zaměřené na odhalování podezřelých obchodů a jejich oznamování.
Na základě výše uvedeného se domníváme, že ustanovení § 11 odst. 4 písm. e) informačního zákona nedopadá na informace týkající se rozhodovací praxe MF FAU.
1 FUREK A., ROTHANL L., Zákon o svobodném přístupu k informacím a související předpisy – komentář, 2. aktualizované vydání, Linde Praha, 2012
