Tipařská smlouva neboli také smlouva o zprostředkování obchodního kontaktu. Jedná se o jednu z nejčastěji uzavíraných smluv mezi poskytovateli finančních služeb (obchodníci s cennými papíry, investiční zprostředkovatelé, pojišťovny, nebankovní poskytovatelé úvěrů, investiční společnosti…) a neregulovanými zprostředkovateli. Nejdelší tradici má smlouva v oblasti investičních služeb, kde byla regulace vždy nejpřísnější.

Svou podstatou se jedná o zprostředkovatelskou smlouvu dle § 2445 a násl. občanského zákoníku. Předmětem smlouvy je zprostředkování kontaktu na potenciálního klienta. Zprostředkovatel (tipař) pro zájemce (finanční instituci) vyhledává potenciální klienty a pokud je najde předává zájemci se souhlasem klienta na klienta kontakt.

V ideálním případě tipař pouze kontaktuje klienty, obecně se jej dotáže na zájem o určité finanční služby, s jeho souhlasem vyplní kontaktní kartu, a tu předá zájemci. Zájemce sám pak kontaktuje potenciálního klienta, jedná s ním o podmínkách smlouvy a konkrétních poskytnutých službách. V praxi se vedle této v podstatě bezproblémové varianty vyskytují i varianty spojené s konkrétní nabídkou produktů, což již může být regulatorně problematické.

Tipařské smlouvy nastupují zpravidla tam, kde se smluvní strany snaží překlenou nenaplněné regulatorní požadavky na činnost, tedy např. zájemci chybí licence nebo zprostředkovateli chybí oprávnění k činnosti (zkouška či bezúhonnost).

Regulátor finančního trhu, Česká národní banka (ČNB) si je velmi dobře vědom, že na českém trhu funguje velké množství subjektů pouze na základě tipařských smluv. ČNB na tipařské smlouvy často naráží při kontrolách u licencovaných subjektů. Z uvedeného důvodu je velmi důležité, aby byla tipařská smlouva vhodně právně nastavena a ustanovení smlouvy a činnost tipaře nebyly v rozporu s právními předpisy.